Blog JonášeII.

Žijeme v tržní společnosti. A je to vidět na každém kroku. Dnes není problém vyrobit. Dnes je problém jiný. Uspět na trhu. A proto se hledají díry. Mezery. Kličky. A taky oblasti, ve kterých by bylo možné přesyceným spotřebitelům nabídnout další výrobky. Skvělé. Úžasné. Jedinečné. Nezbytné. Nezbytné?Jedna zahraniční pojišťovna kdysi přišla s marketingovým heslem: „Zákazník je král“. Ano, dnes by to mělo platit. Ale jeho veličenstvo Zákazník První je králem značně vrtošivým. Je to možná trochu jako v onom možná trochu otřepaném vtipu. Totiž neví, co chce. Ale nedá pokoj, dokud to nedostane.

V poslední době se můžeme setkat s tím, že se obchoduje s věcmi dříve nevídanými. Převládají ty nehmotné. A asi nejdůležitějším zbožím dneška jsou informace. Vše ostatní se dá vyrobit. Ale informace, ty je třeba vytěžit. Získat. A to jde někdy těžko. Asi nejlépe se informace sbírají ve virtuálním světě. Ve světě internetu. I když je to svět umělý, virtuální, kde bílé nemusí být vždy bílé a černé vždy černé, přesto ovlivňuje reálný život. A čím dál, tím víc.

Nedávno jsem si všimnul zajímavé věci. Onehdy jsem hledal na webu nějaký produkt. Myslím, že to byl externí hard disk. A zanedlouho se mi na Facebooku i jinde začaly objevovat inzeráty právě na tento druh zboží. Aniž bych cokoliv požadoval, odsouhlasil. Nemusel jsem projevit přání, ani zakliknout žádnou nabídku. Přišlo to automaticky. Systém mě zná, systém mě má přečteného.

Z pohledu hledaného zboží je to zajisté příjemná. Ale nemusí tomu tak být vždy. Přivádí to k myšlence, že vlastně za klávesnicí nikdy nejsem úplně sám. V úplném soukromí. Že jsou tady zkrátka vždy nějaké oči, které mě sledují. Zaznamenávají každý můj pohyb, každé mé kliknutí klávesnice. Každý pohyb myši nebo touchpadu.A už tomu asi neuniknu. Co s tím. Může se mi to nelíbit. Ano, můžu s tím dokonce i nesouhlasit. Může to být dokonce v jistém smyslu proti zákonu. Ale to je asi tak všechno, co s tím mohu udělat… (teď by mohla následovat dvojtečka a levá závorka – nějakou dobu mi trvalo, než jsem tyhle smajlíky pochopil – zkrátka symbol pro zamračenou tvář). Ale obávám se, že je to pravda. A to jsou možná jen začátky. Před časem jsem narazil na zprávu o tom, že se v USA uvažuje o založení firmy, která by odkupovala od lidí jejich osobní údaje. Naprosto legálně. Člověk by prostě podepsal smlouvu (nebo možná jen vyplnil webový formulář) a tím by souhlasil s „vytěžením“ svého počítače k reklamním účelům. A protože jsou dnes informační technologie mobilní, možná by se taková smlouva týkala i tabletu. iPadu. Mobilního telefonu. Pro marketingová oddělení různých firem nebo pro reklamní agentury jistě představa lákavá. Osobní data – včetně preferencí a antipatií – pěkně na stříbrném podnosu. A ten podnos by se jim dostal až pod nos. Jen tak mimochodem. Ve článku, kerý jsem o této akci četl, se uvádělo, že by člověk za takovou smlouvu mohl dostávat paušální částku ve výši řádově 20 dolarů měsíčně. Je to hodně? Nebo spíš pakatel? Na kolik si takových informací ceníte Vy? Přijďte si o tom popovídat na Facebook. Těším se na Vás.