Rok se s rokem sešel a opět se přiblížily. Vánoce. Zdá se, že se stalo módou stěžovat si a říkat, že Vánoce nemáme rádi. Stalo se módou honit se za dárky, lahůdkami, úklidem. Módou těšit se, až bude po všem. Přitom jsme jako děti intenzivně vnímali každou vteřinu, kterou se přibližoval ten magický večer. Všechno to bylo nové, neošoupané, voňavé a krásné. Prostě romantika. Všechno – i vánoční ozdoby, které se najednou vytahovaly z těch nejzazších koutů těch nejvrchnějších polic skříní. Ano, až tam nahoře a vzadu. Vůně čmoudících Františků a prskající purpury. Vánoční koledy z rozhlasu a gramofonových desek. A dnes? Velké části lidí už při vyslovení slova koleda naskakuje kopřivka. Víc, než ty krásné a tajemné chvíle dětství dnes připomínají nervózní atmosféru supermarketů s tlačenicí u pokladen. Jako by všechna ta pohodová domácká atmosféra vyprchala pod tlakem aktivity marketingových agentur.
Ty si rozdělily rok na období od poněkud importovaného svátku Svatého Valentýna, kdy se výborně prodávají sladkosti (ano – nejlépe srdíčka v červeném staniolu), přes Den matek (květiny), svatého Martina (husy a víno) a Vánoce (blíží se konec roku a tak se obchodníci rádi „zbaví“ zásob veškerého zboží). Nemůžeme jim to zazlívat, také se snaží přežít. Ale, není to škoda? Kam se poděla ta romantika a poezie? Nejlepší dárky jsou stejně ty, které nekoupíte. Mám několik takových schovaných. Moc se mi líbí, co o takových dárcích napsal můj oblíbený Robert Fulghum: „Hovořím o věcech, kterým říkám roztomilé blbůstky. Kdysi to byla vyzdobená krabice od bot, kterou mi dalo nejstarší dítě. Z té se pak stala schránka na jiné dětské poklady, které mi daly mladší děti. Postupem času se z krabice od bot stala moje pokladnice. Její obsah se nemění: barevné papíry na lepení – růžový, červený a bílý -, dnes už vybledlé, alobal, oranžový hedvábný papír, několik papírových ubrousků, tři různé druhy makarónů, žužu, želé bonbóny, bílá srdíčka (taková ta, co chutnají jako živočišné uhlí), na kterých je něco napsáno; a celá krabice drží pohromadě jen díky spoustě bílého knihovnického lepidla, které taky chutná jako živočišné uhlí.
No prostě dnes ta krabice od bot kdovíjak nevypadá. Je trochu pomačkaná a ušmudlaná – tam, kde se žužu a želé do sebe roztekly. Na některých místech je ještě pořád ulepená a povrch je většinou spíš bezový než červený a bílý. Ale když nadzvihnete víko, pochopíte, proč si ji schovávám. Na složených, vybledlých a rozpadávajících se listech školního papíru se širokými linkami je napsáno: ‚Nasdar tati‘ a ‚Všechno nejlepčí k valentínu‘ a ‚Pusinku tátovy‘. ‚Pusinku tátovy‘ je tam ještě mnohokrát. Na dně krabice je přilepeno třiadvacet makarónových srdíček a koleček. Mockrát jsem je počítal. Na různých místech jsou také načmáraná jména mých tří dětí. Vedle toho jsou Tutanchamonovy poklady úplné nic.“ Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučel v mateřské školce).
Dospěli jsme. Někdo by řekl – konečně. Ale není to moc rychle? Co vy na to? Přijďte si popovídat třeba na Facebook. Těším se na vás. Váš JonášII.